Ptám se svého muže: „Jaký z toho máš pocit?“ Odpoví: „Chce se mi čůrat.“ Nebo: „Mám hlad.“ Člověk by se vzteknul….. nebo se tomu může pousmát. Někdo se zkrátka v pocitech nevrtá. A může to mít i pozitivní přínos. Např. představte si rozebírat společně pocity Vaše a teď ještě i jeho??!! :o)
Emoce se nemusí vymýšlet, o emoci se nemusí dlouze přemítat, nemusí se dlouze opisovat. Např.: „Mám vztek.“ „Je mi smutno” “Bojím se.“ Člověk by neřekl, jak je tohle pro někoho těžké. Pokud umíme příjít na emoci, kterou cítíme, snáze a rychleji přijdeme na důvod, proč ji cítíme, s čím se pojí. A tím pádem i pochopení, náhled, řešení je blíž.
Kdo umí pojmenovat co v daný okamžik cítí má větší šanci se zorientovat v sobě sama. A kdo sám sobě rozumí, ten ví, co mu dělá dobře a co ne, rozumí souvislostem a umí z nich vyvodit jak se chovat, do čeho se pouštět a z čeho budou potíže. Schopnost rozumnět emocím, poznat je a pojmenovat jak u sebe tak u druhých se nazývá emoční inteligence. Ta je do jisté míry vrozená. Dá se ale i trochu vytrénovat. Stačí si všímat co se s námi děje. (o tom budu podrobněji psát v příštím příspěvku).
Kdo by měl chuť zkusit si pojmenovat co zrovna cítí a potřeboval by malou nápovědu, přikládám jednoduché schéma, které jsem vyrobila. Emoce se stupňují podle intenzity, různě se prolínají atd, nicméně v základu je vždy jedna z těchto emocí: radost, strach, hněv, nechuť, překvapení, smutek, důvěra, očekávání. Neberte prosím schéma jako platné pro všechny lidi a situace. Lidská bytost je vždy jedinečná. V někom pocit nejistoty vyvolává strach, v jiném vztek. Obojí je v pořádku. Důležité je zjistit jak to mám já. A také, že dva lidé, kteří prožívají totéž nemusí cítit totéž.
Takže jak se cítíte? :o)
